Lipí, 2 července 1945

Vážený pane,

Jsem velmi ráda, že mohu Vám a pí. Vašátkové napsat něco o Ince a hlavně splnit její přání. Jistě uznáte, že je lepší, že píši Vám, neb nevím, jak by některé věci působily na milé Inky maminku. Vím, dle sebe, ačkoliv jsem to sama prožila, že dnes, při vzpomínce která někdy musí přijít, se sama otřesu. Nemohu tak vše vypsat, jak by jste si přál, neb bych musela popsat mnoho papíru. Budu se snažit popsat vše stručně a jistě mi odpustíte nějaké chyby. Musím o všem mnoho přemýšlet, neb toho bylo trochu mnoho. Slibuji Vám, jakmile budu mít možnost Vás navštívím a vše Vám osobně řeknu.

S Inkou jsem se seznámila v Terezíně a blíže jsme se poznaly na transportu do Osvětimi. Bylo to 22.4.1943, kdy jsme vyjely. Transport mužů a žen. Celkem 500. Dojeli jsme tam na Velký pátek, 26. Byla to cesta hladu, žízně a zbytečného týrání. Do lágru jsme došly večer a mnohá z nás si hned v bráně řekla: “Sbohem domove“. Dojem jaký na nás udělal lágr byl strašný. Dali nás do jakési kůlny. Ráno nám vzali šaty, zlato, ostříhali nás, vytetovali nám čísla na ruce a oblékli nás do lágrových štráfovaných šatů a prádla, obojí zavšiveného. Na nohy jsme dostaly dřeváky a byl zase večer. Konečně dostaly jsme polévku – půl litru. Kravskou řepu s kopřivami. S chutí jsme to snědly, neb jsme již třetí den nejedly a bylo to množství pro 3 ženy. Ale oznámení, že jsme nebyly hlášeny se neomlouvá, neb byly jsme tam trvale a často se na nás nedostalo.

Přišly jsme na blok, spíše řečeno koňský opuštěný chlév. V bloku muselo 900 lidí spát. Blok byl rozdělen na kóje, tři nad sebou. Bylo to jako psí boudy postavené na sobě. V jedné nás muselo sedět 10 a ve spaní jsme se střídaly. Byla jsem s Inkou, Růženkou Kašparovou a ještě s 5 děvčaty na třetím. (lágrově třeťák). Jitřenka byla pod námi, neb nemohla lézt vysoko. Chodila jsem s nimi na práci pohromadě. Kopaly jsme drny, pracovaly na poli a nosily několik km cihly z místa na místo. Práce bezúčelná. Bydlení, stravování a zacházení bylo strašné. Obrazy, které jsme někdy viděly nám braly sílu a vůli dále žít. Umýt jsme se mohly tak jednou týdně a to špatně. V misku, neb hrnek otlučený a rezatý nabraly jsme vodu často z kaluže na umytí. Zvykly jsme si brzy. Inka brala vše dobře a často nám chmurné chvilky zaháněla vypravováním, nejvíce o Sokole. Pracovala poctivě všechno, až jsme se s ní někdy zlobily.

Po třech týdnech nám odešla na revír ( to byl blok nemocných ) první paní. Nováková z Hronova se kterou se Ina též dobře znala. Začaly nám smutné dny. Nemoce a únava se ukazovala. Jedna za druhou odcházela na revír. Začalo ubývání našich kamarádek. Já jsem též brzy odešla s durfalem, ale díky Bohu jsem to přežila. Je to silný průjem, až jde z lidí krev. Na něj Inka zemřela v polonině srpna. (16.8.1943 ). Byla jsem již poměrně zdravá, když Inka přišla nemocná. Přišla s horečkou a oteklá. Na otázku proč se dříve neohlásila mně odpověděla:“ Bála jsem se, vždyť Mařenko, již jsme zde skoro všechny a žádná se nevrací.“ Bylo známo na lágru, kdo je na revír, těžko se vrátí. Ležela ode mě na třetím lůžku. Za dva dny otekla její hlava tak, že ji ani oči nebylo vidět. Prosila jsem lékařku, by s ní něco dělala, ale bylo to těžké. Nebylo léků a pilulky nic nepomohly. Bolesti neměla, jen žízeň. Vodu jsem jí nedala, neb byla špatná, rezavá. Za týden se jí udělal vřed pod okem. Lékařka jí jej prořízla a tím se jí ulevilo, neb vše šlo otvorem ven. Otok spadl, začala jíst, ale dostavil se durfal. Trápil jí ve dne, v noci, až do konce. Posledních 14 dní, zvlášť 3 dny před koncem, dávaly jsme jí při snídani s jednou Aničkou, též Češkou, mísu i 20x denně. Posluha nemocným byla moc špatná, tak jen kamarádky posloužily jedna druhé. Byla do poslední chvíle veselá a paměť neztratila do konce. Snad budete mít od ní poslední lístek, kdy jsem jí držela brýle před očima. Ale teď opravdu nevím, jestli jej dopsala. Z kostek polévkových, které jste jí posílali, jsem jí vařila polévku a vždy si na ní pochutnala. Pamatuji se, jak by to bylo dnes. Čtyři dny před smrtí dostala v balíku asi 20 koblihů, které všechny během hodiny snědla. Chutnaly jí a řekla:“ To jsem se najedla, asi už naposledy.“ Věděla, že musí zemřít a prosila mně, abych mamince a Vám vyřídila pozdravy a vzpomínky na poslední chvíle. A vše, bude-li mně možné, o ní Vám vyprávěla. Jméno maminky jsem zapomněla a Vás jsem znala podle jména Franta. Říkala mně:“ Mařenko, když mně to budeš chtít splnit, hledej největší autodílny v Hradci a najdeš vše.“ Přijela jsem 1.června a začala jsem ihned pátrat.

Díky, dobře vše dopadlo. Chtěla jsem právě psát na Národní výbor u Vás.

Smrt měla krásnou, ve spánku. Utrpení měla odbyté po dobu nemoci. Zemřela v noci asi ve 2 hodiny. Byla jsem u ní v ¹/₂  2 hod., kdy ještě mluvila ve spánku nesrozumitelně. Po druhé jsme k ní šly s Aničkou, když jsme slyšely dvakrát vzdychnout. Bylo to poslední. Ráno ji židovky odnesly na nosítkách do společného bloku, odkud je pak spalovali. Je to smutné a těžká rána pro Vás jí nejbližší. Chápu Vás, vím, co to je. Netrapte se, vždyť osud je tak zlý k nám mnohým. Jitřenka zemřela dříve, též na durfal a otravu v noze. Inka věděla o její smrti. Byla též veselá a statečná, ale nohy jí zlobily. Růž.Kašparová zemřela na tuberkulózu. Chodila jsem ji navštěvovat, neb ona ležela na druhém bloku. Vyřizovala jsem Ince a Růžence mezi sebou pozdravy. Byla to právě sobota, když jsem za ní šla, ale byla již mrtvá. Když jsem to Ince řekla, odpověděla:“ Již jsem z nás jen já, snad se vrátím, nebo aspoň její muž, vždyť má děti.“ Myslím, že ta Růženka byla z hájovny, někde u Vás v okolí. Bylo to smutné, ale nemohly jsme nic proti tomu dělat. Vždyť tam čekala smrt na nás každou stále.

Prosím Vás, nemyslete si o mně, že jsem děvče, které se chlubí, neb dělá ze sebe důležitou. Chraň Bůh ! Splnila jsem jen přání a povinnosti. Možná, že po přečtení tomu neuvěříte. Ale napsala jsem jen to, co bylo. Snad budete mít příležitost dozvědět se o poměrech jaké tu byly též od jiných lidí a přesvědčíte se. Nežádám a nepatří mně díky, je to jen má povinnost. Teď půjdu s radostí do dalších dnů, neb vím, že jsem splnila přání dobré vlastenky. Inku budu vzpomínat, neb byla čestná žena, která by se rozdělila o vlas. Těším se a doufám, že si dobře pohovoříme.

S projevem upřímné soustrasti a srdečný pozdrav Vám i pí. Vašátkové, na kterou se těším.

                                  Marie Šturmová

Dopis zaslaný F. Cimrovi do Hradce Králové o pobytu Iny Slezákové, roz Vašátkové z Hradce Králové

( Tento dopis jsem dostal od pana Rádla, za což mu velmi děkuji. Souhlas s publikováním tohoto dopisu dala i paní Cempírková, dcera paní Šturmové, i jí v této souvislosti vyslovuji svůj dík. )

Marie Traplová - rozená  Šturmová – vězenkyně číslo 42786

V jižních Čechách, ve vesničce Lipí a v jejím okolí působila skupina mladých lidí, která pomáhala rodinám vězněných vlastenců.

Skupina, kterou tvořilo 11 velmi mladých mužů a jedna dívka, skupinu vedli – Karel Lavička ze Šidlových Dvorů a Petr Trapl. Tito mladí lidé spolu spolupracovali od roku 1940 do čtvrtka 4. března 1943, kdy je prozradil jeden z nich…

Po zatčení je četníci odvedli do Čakova, kde prodělali první výslech prováděný českými četníky. Pak byli odesláni na gestapo do Českých Budějovic. Gestapáky byli vyslýcháni  do konce března 1943. Na většinu členů této skupiny uvalilo gestapo ochranou vazbu s poznámkou RU – návrat nežádoucí.